Souhrnný název pro přirozené nevokální jazyky užívané menšinovými komunitami neslyšících různých národů (např. v USA americký z.j., ve Velké Británii britský z.j., v ČR český z.j., dříve označovaný jako znaková řeč, řidč. posunková řeč). Z.j., typicky užívaný komunitami neslyšících zvl. v intrakulturní komunikaci, se od jazyka opřeného o zvuk liší svou „modalitou“, vizuálně motorickým způsobem své existence: je to zrakem vnímaný jazyk založený na tvarech, pozicích a pohybu (ruky/rukou, obličejových svalů, hlavy, horní části trupu). Jeho výrazové prostředky jsou tak blízké prostředkům užívaným v komunikaci neverbální; s mimikou a ↗gestikulací, resp. s pantomimickým zobrazováním skutečnosti, býval z.j. ostatně často (např. ✍Bloomfield, 1933; ✍Myklebust, 1957) srovnáván, resp. ztotožňován. Od gestikulace a pantomimy se z.j., jak prokazuje od 60. let 20. stol. ↗lingvistika znakového jazyka, liší zvl. tím, že je v něm prokázána existence dvojího členění: za elementární segmenty (aspekty, parametry znaku) schopné diferencovat vyšší znakové jednotky jsou v klasickém pojetí (viz ✍Stokoe, 1960) považovány tvar ruky, místo artikulace a pohyb. Vedle těchto segmentů, původně označovaných (✍Stokoe, 1960) jako cherémy (z ř. χείρ ‘ruka’), později pravidelně jako fonémy, se fonologická platnost přiřazuje, v různých koncepcích různě, ještě orientaci dlaní/prstů, vzájemné poloze rukou (ve znacích artikulovaných dvěma rukama), kontaktu, popř. i prostředkům artikulovaným nikoli manuálně. (K dalším odlišnostem gestikulace/pantomimy a z.j. srov. např. ✍Klima & Bellugi(ová), 1979; ✍Emmorey(ová), 2002.) Tvary, pozice a pohyby jsou ve z.j. uspořádány do specifické, zvrstvené a komplikované lingvistické struktury, obdobně organizované a funkčně vytížené jako struktura jazyků mluvených (rovina fonologická, morfologická a syntaktická, lexikální; rovina textu). Rysy shodné s jazyky mluvenými vykazují z.j. i pokud jde o jejich vztah k sociokulturním podmínkám, v nichž jsou užívány (např. změny z.j. v čase, jejich regionálně, sociálně, resp. funkčně dané ↗variety, jejich sociální a kulturní vytížení) n. pokud jde o jejich vztah k mysli a mozku: srovnatelné s mluvenými jazyky je např. zpracovávání z.j. v operační i dlouhodobé paměti, procesy jejich osvojování (povaha osvojování, fáze načasování osvojování z.j.), týmiž základními principy je řízeno porozumění z.j. i jeho produkce (✍Emmorey(ová) (ed.), 2002); viz ↗produkce řeči, ↗porozumění řeči, ↗osvojování jazyka dítětem, ↗osvojování druhého jazyka. Vedle rysů s mluvenými jazyky shodných vyznačují se z.j. vlastnostmi, jež jsou pro z.j. specifické a jež je od jazyků mluvených odlišují; na nejvyšší rovině zobecnění jde (ve vzájemné propojenosti) zvl. o simultánnost, využití prostoru a ikoničnost. V různých z.j. jsou specifické prostředky a postupy spjaté s těmito specifickými vlastnostmi vytíženy různou měrou a různým způsobem (např. ✍Perniss(ová) & Pfau ad. (eds.), 2007), uplatňují se nicméně napříč (doposud popsanými) z.j., a zakládají tak (✍Zeshan(ová) (ed.), 2006; ✍Zeshan(ová) & Perniss(ová), 2008) jejich typologické shody (připisované i „mládí“ z.j., např. ✍Meier, 2002). Tyto shody jsou výraznější než shody mezi mluvenými jaz. různého původu.

Simultánní organizace z.j., využití prostoru i tendence k ikonické reprezentaci jsou odvozeny od vizuálně motorické existence z.j . a od dvojího typu nosičů významu: Manuální nosiče (pozice, tvar a pohyb ruky/rukou) nesou převážně (nikoliv výhradně) významy lexikální, nemanuální nosiče (mimika, pozice a pohyby hlavy a horní části trupu) převážně významy gramatické. Sama struktura z.j. je pak budována (✍Stokoe, 1972, aj.) na využití obou typů nosičů a na jejich interakci. V tomto smyslu tvoří pozice, tvary a pohyby rukou, obličejových svalů i hlavy a horní části trupu přímo strukturu z.j. – v komunikaci z.j. tedy mají zákonitě jiný status než totožná somatická aktivita v komunikaci jazyky mluvenými. V nich „viditelná“ somatická aktivita (zřetelně odlišená od „neviditelné“ aktivity vokální) doprovází jazyk opřený o zvuk, zároveň ale stojí mimo něj, je svou povahou neverbální (nemá dvojí členění a není schopna delší dobu operovat nezávisle na jazyku). Součástí komunikace vedené v z.j. jsou ovšem zákonitě i prostředky neverbální (např. přirozená gesta n. mimika, srov. např. ✍Ekman & Friesen, 1969; ✍Nöth, 1995). Vytyčení jednoznačné hranice mezi verbálním (kdy je tělesné chování přímo součástí jazykového systému) a neverbálním je zde proto mnohdy značně obtížné (srov. např. ✍Neidle(ová) & Kegl(ová) ad., 2000; ✍Sutton-Spence(ová) & Day(ová), 2001; ✍Sandler(ová) & Lillo-Martin(ová), 2006); to se odráží mj. v úvahách o specifickém způsobu formování významu ve z.j., jež je spojováno s interakcí (široce chápané) gramatiky, parajazyka a gest (✍Liddell, 2003).

Způsob existence („modalita“) z.j. a jeho ukotvení v prostoru zakládají spolu s vytížením dvojích nosičů významu možnost uspořádat (produkovat a vnímat) tyto nosiče simultánně, jak na rovině fonologické (kdy jsou simultánně produkovány/vnímány aspekty/parametry znaku), tak na vyšších rovinách (morfologické, syntaktické, textové). Od simultánnosti forem (rozlišené na simultánnost manuální, manuálně orální a simultánnost kombinovanou) na těchto vyšších rovinách se pak odvíjí možnost simultánně produkovat/vnímat takové informace (např. o charakteru agentu, okolnostech děje, počtu jeho účastníků, jeho průběhu, také o způsobu slovesného děje, modalitě atd.), jež jsou v jazyce mluveném zpravidla povinně komunikovány „za sebou“, lineárně/sekvenčně. Simultánnost se uplatňuje napříč různými (doposud popsanými) z.j.; obecně je přitom sdílen názor, že popis a analýza různých typů simultánnosti přispěje ke konstituování jednoznačnější hranice mezi morfologií a syntaxí z.j. (✍Vermeerbergen(ová) & Leeson(ová) ad. (eds.), 2007) i k objasnění stavby textu/diskurzu znakových jazyků (✍Roy(ová) (ed.), 2011). Ostrý protiklad lineárnost/sekvenčnost × simultánnost spojovaný s kontrastem mluvený jazyk × z.j., typický pro úvahy o z.j. v počátcích lingvistiky znakových jazyků, se při rozlišení simultánnosti systémové × simultánnosti v komunikaci (✍Wilbur(ová), 1987) stírá: simultánnost funguje i v komunikaci jazyky mluvenými (simultánnost prostředků přirozeného jazyka, prostředků parajazykových a nejazykových; viz ✍Nöth, 1995); už ve fonetice a fonologii z.j. se pak vedle původně (a výhradně) uvažované simultánnosti (znak jako simultánně existující svazek parametrů) zvažuje i organizace lineární/sekvenční (srov. úvahy o slabičné organizaci znaků dané sekvenčním sledem „pohyb“, movement = M, a „držení“, hold = H, a o slabikách typu M, MH, HM, HMH, např. ✍Liddell, 1984).

Jinakost výrazových prostředků z.j. souvisí i s možností využívat trojrozměrný prostor, v němž z.j. existuje (tzv. znakovací prostor je vymezen linií temene, žaludku, rozpažených loktů a dopředu mírně natažených paží). Jakkoliv se využití prostoru uchopuje v různých koncepcích různým terminologickým aparátem, je obecně platným rámcem pro jeho využití (srov. ✍Poizner & Klima ad., 1987) rozlišení dvou základních (v různých koncepcích příp. dále jemněji specifikovaných) typů, topografického a syntaktického/gramatického. Tzv. topografický prostor je využíván pro „prostorové mapování“, ikonické zobrazování reálného (imaginárního) světa (zvl. pokud jde o rozložení předmětností, subjektů atd. a o jejich vztahy), a to prostřednictvím indexikálního vyznačování (přímo „viditelných“) prostorových pozic (R-loci), jimiž jsou reprezentováni referenti. Asociace referenta s danou prostorovou pozicí (referent je „na“ prostorové pozici) pak přiděluje význam celému prostoru (všechna ostatní místa reference jsou dána relací k němu). Takové přímé kódování prostorových vztahů (jejich „viditelnost“ ve znakovacím prostoru) zákonitě způsobuje potíže uživatelů z.j. s příslušnými jazyky mluvenými, kde jsou prostorové relace reprezentovány prostorovými výrazy, jichž v z.j. není třeba (k situaci v češtině psané českými neslyšícími viz ✍Macurová, 2011). Využití tzv. syntaktického/gramatického prostoru (prostoru utvářeného v jazyce a jazykem) je na „reálu“ nezávislé, prostorové pozice reprezentující referenty jsou arbitrární, definované gramaticky (referent = prostorová pozice); asociace referenta s prostorovou pozicí (místem reference) je relevantní pouze pro tohoto jednoho referenta. Vedle využití pro deixi a (ko)referenci, kdy je prostor základnou textové soudržnosti, je využití prostoru v z.j. nejpatrnější v souvislosti s vyjadřováním času (lexikálně na tzv. časových osách umístěných v prostoru) a syntaktických/sémantických vztahů mezi slovesem a jeho argumenty.

↗Ikoničnost z.j. (reflektovaná často jako rys zpochybňujících jejich lingvistický status) se pojí s primární časovou, vizuální a prostorovou organizací lidského světa a s primárně vizuální, časovou a prostorovou povahou lidské zkušenosti: jazyk ukotvený ve vizuálních a prostorových zdrojích má zákonitě k dispozici více prostředků pro přímé, nezprostředkované mapování vizuálních a prostorových kvalit vnějšího světa než jazyk založený na zvuku. Ikoničnost, resp. tendenci k ikonické reprezentaci, prokazují z.j. jak ve slovní zásobě (v jednotlivých znacích z.j.), tak v gramatice. I ikonické znaky z.j. jsou ovšem ukotveny konvenčně a v různých z.j. se tak k „zobrazení“ vybírají (i v závislosti na inventáři fonémů toho kterého jazyka a na pravidlech jejich kombinace) různé rysy zastupovaného objektu (✍Klima & Bellugi(ová), 1979). Liší se přitom míra ikoničnosti jednotlivých znaků: vedle nepočetných znaků zcela transparentních, blízkých přirozeným ↗gestům, figurují ve z.j. ikonické znaky translucidentní, kdy ikoničnost je znaku přisouditelná až zpětně, poté, co je známo, co je k označujícímu přiřazeno jako označované. Formálně je ikoničnost znaků z.j. minimálně dvojího typu: v tzv. ikoničnosti virtuální ruka/ruce „kreslí“ předmět v prostoru, v tzv. ikoničnosti substitutivní zastupují ruka nebo ruce tvar/podobu zobrazovaného předmětu. Původně čistě ikonické znaky přitom prokazují vývoj od ikoničnosti k arbitrárnosti (✍Frishberg(ová), 1975), zvl. např. pokud jde o lingvistická omezení formy znaku (✍Battison, 1978). Zatímco ikoničnost slovní zásoby bývá v různých z.j. různá, v ikoničnosti své gramatiky (např. ✍Engberg-Pedersen(ová), 1993; ✍Liddell, 2003), stejně jako v simultánní organizaci n. ve využití prostoru, vykazují jednotlivé z.j. typologické shody. Proto se někdy (✍Cuxac, 1999), ve vazbě na kognitivní základy komunikace vedené v z.j., ikoničnost považuje za centrální organizující princip struktury z.j.; v tomto rámci je pak rozlišeno „sdělování bez ukázání“ (saying without showing) spojené zvl. s ustálenými znaky z.j. a „sdělování prostřednictvím ukázání“ (saying by showing), kdy je svět (resp. představy o něm) zviditelňován ve znakovacím prostoru prostřednictvím ikonických struktur, tzv. transferů (velikosti a/nebo tvaru, situací, osob), které jsou simultánně realizované nosiči různého typu. Zvláště v jednom z typů těchto „transferů“, v klasifikátorových strukturách z.j., se zřetelně vyjevují styčné plochy mezi prostorem, abstraktními konceptuálními strukturami a jazykovým vyjádřením opřeným o simultánnost a ikonickou reprezentaci (✍Emmorey(ová) (ed.), 2003); vzorce ikonických vztahů, v nichž jsou (konceptuální) objekty a děje mapovány prostřednictvím „viditelných“ tvarů ruky/rukou a jejich pohybu, jsou charakteristické pro každý doposud popsaný z.j. Komplexně jsou ikoničnost, simultánnost a prostor nahlíženy v rámci ↗kognitivní lingvistiky. Tzv. kognitivní ikoničnost je (ve vztahu k lexikonu i gramatice) nahlížena jako relace mezi dvěma konceptuálními prostory (✍Wilcox, 2004), resp. jako mapování napříč doménami konceptuálního prostoru; ve vztahu k tomu srov. např. i zdvojené (metaforické a ikonické) mapování v metaforách, popsané na materiálu amerického z.j. (✍Taub(ová), 2001; ✍Wilcox(ová), 2000) n. nepetrifikované, produktivní znaky (znaky typu „do it yourself“) tvořené ad hoc metaforickými a klasifikátorovými morfémy pro potřeby konkrétní komunikační situace (✍Brennan(ová), 1994).

Sociolingvisticky je specifická situace z.j. dána zvl. menšinovostí kultury neslyšících, menšinovostí jejich jazyka (jazyka bez psané podoby) a existencí z.j. v kontaktu s jazykem většiny (v němž neslyšící, „povinně bilingvní“, nabývají gramotnost). Situace kontaktu vytváří předpoklady pro vznik kontinua jazykových ↗variet mezi „čistými“ podobami prestižního jazyka mluveného na jednom pólu kontinua a z.j. na pólu opačném (např. ✍Valli & Lucas(ová), 1992). Ve varietách bližších mluvenému jazyku jsou prostředky a postupy pro z.j. specifické nahrazovány prostředky a postupy jazyka mluveného (např. namísto simultánnosti lineární uspořádání, omezené využívání prostoru, potlačení, resp. absence nemanuálních prostředků, slovosled mluveného jazyka, provázení projevu ve z.j. hláskováním morfémů/slov prstovou abecedou, popř. jejich vyslovováním apod.). Tím se tyto kontaktové variety, někdy (✍Woodward, 1973) označované jako ↗pidžiny, blíží různě koncipovaným umělým manuálním systémům kódujícím („rukama“ vizualizujícím) příslušný většinový jazyk. Ty jsou vytvářeny převážně slyšícími (obvykle vzdělavateli neslyšících) a užívány jsou zpravidla v interkulturní (zvl. učební) komunikaci s cílem zpřístupnit neslyšícím většinový jazyk, a zefektivnit tak jejich vzdělávání (srov. např. Signing Exact Englishn. zdaleka ne tak propracovanou tzv. ↗znakovanou češtinu); už samou svou existencí ovšem zpochybňují schopnost z.j. plnit vzdělávací funkci. Prostředky kontaktu s příslušným většinovým jazykem (prstová abeceda, inicializace, kalky, mluvní komponenty, gramatické vlivy) vykazují ovšem i variety jazykového kontinua bližší pólu z.j., resp. variety v rámci z.j. samého (o ↗diglosii v americkém z.j. srov. např. ✍Stokoe, 1960: vyšší, prestižní varieta, bližší mluvenému jazyku, je spojována např. s formálními církevními projevy, varieta nižší s neformální komunikací v rámci komunity neslyšících); hranice mezi varietami jazyka a ne-jazykem (umělými manuálními kódy) je tak ne vždy zřetelná. Vedle variet sociálních prokazují z.j. i variety teritoriální (dané vazbami na lokality se silným zastoupením neslyšící populace, obv. lokality v okolí speciálních škol pro sluchově postižené) a variety situační, aktualizované zvl. v rámci interkulturní komunikace. V ní neslyšící přepínají, resp. mísí kód s ohledem na slyšícího adresáta („mluva s cizincem“, viz ↗foreigner talk), mnohdy ovšem také s cílem vymezit kulturní hranice mezi neslyšícími a slyšícími (a jejich jazyky, srov. např. ✍Van Cleve (ed.), 1987). Do vztahu s komplikovaností jazykové situace a s ní související problémové standardizace z.j. vstupují otázky (většinové, „slyšící“) ↗jazykové politiky a ↗jazykového plánování. Na nejvyšší rovině zobecnění a ve vyhraněné podobě jsou určeny protichůdnými „ideologiemi“ asimilace (směřování k jazykové a kulturní jednotě daného společenství) × pluralismu (respekt k jazykovým právům menšin) a v oblasti vzdělávání neslyšících pak příklonem k jeho různým modelům (srov. zvl. vzdělávání orální × bilingvální a bikulturní; viz např. ✍Gregory & Knight ad. (eds.), 1998). Historicky proměnné kolísání mezi různými „ideologiemi“ i vzdělávacími modely souvisí s postoji (neslyšících i slyšících) k z.j.; tendence proměn směrem k postojům pozitivním je přičítána zvl. (lingvistikou iniciovanému a podporovanému) uznání z.j. jako přirozených jazyků národních komunit neslyšících. Vzrůstající respekt k jinakosti, „multikulturní obrat“, se nicméně sváří s aktuální medikalizací hluchoty (kochleární implantace, pokroky v genetice); také z tohoto důvodu bývají z.j. přiřazovány k ↗jazykům ohroženým (např. ✍Reagan, 2010).

Rozrůzněnost z.j., na rovině ↗idiolektu reflektovaná častým přepínání kódu, souvisí také se způsobem osvojování z.j., resp. s výjimečnou demografickou situací jeho nositelů: jen 5–10% jeho uživatelů si ho osvojuje jako první jazyk přirozeným způsobem (od dospělých neslyšících užívajících z.j.), většina neslyšících, narozená ve slyšících rodinách, se z.j. obvykle učí v různém školním věku od svých vrstevníků a nemůže být považována za rodilé mluvčí. S ohledem na zmíněný specifický způsob osvojování z.j. a jeho krátkou existenci i s přihlédnutím k jejich gramatickým vlastnostem (např. absence spony, lexikální vyjadřování času, absence gramatické kategorie rodu n. čísla; srov. ✍Bickerton, 1981) bývá z.j. nahlížen jako ↗kreolština (např. ✍Fischer(ová), 1978). I v procesu spontánního osvojování z.j., v základních rysech shodného s procesem osvojování jazyků mluvených, se pak obráží specifické kognitivní požadavky související s vizuálně motorickým způsobem existence osvojovaného jazyka; nejvýrazněji v specifické povaze řeči orientované na dítě (mateřského rejstříku, „motherese“, „parentese“), a to zvl. pokud jde o dělení vizuální pozornosti na komunikaci samu a to, o čem se mluví (o speciálních strategiích neslyšících matek srov. např. ✍Emmorey(ová), 2002). I v tomto ohledu tedy z.j., jazyky nezaložené na zvuku, vykazují jak rysy s jazyky mluvenými shodné (✍Sandler(ová) & Lillo-Martin(ová), 2006), tak rysy specifické, související se způsobem jejich existence (✍Meier & Cormier(ová) ad. (eds.), 2002). Viz také ↗znakovaná čeština, ↗lingvistika znakových jazyků.

Příkladově „vizuální“ stránku hesla zpracovala Naďa Dingová.